výhody registrácie
dve precenta

Evanjelium podľa Marka


 

 

Určeno jen pro studijní potřeby posluchačů KTF UK

Upozornenie: Texty sú pracovné a môžu obsahovať preklepy. 

 

EVANGELIUM PODLE SV. MARKA

 

Úvod

Doba: 60-75, pravděpodobně mezi r. 68 a 73.

Autor podle tradice (2. stol.): Marek, Petrův žák a „interpret“ (herméneutés), obvykle ztotožňován s Janem Markem ze Skutků, jehož matka vlastnila dům v Jerusalémě. Doprovázel Barnabáše a Pavla na „první misijní cestě“ a byl pomocníkem Petra a Pavla v Římě v 60. letech. Někteří s touto identifikací nesouhlasí a jsou názoru, že autorem byl jinak neznámý křesťan jménem Marek.

Autor podle textu evangelia: Řecky mluvící křesťan, který nebyl očitým svědkem pozemského Ježíše (srov. nepřesnosti v zeměpisných údajích). Čerpal z tradicí o Ježíši (ústních a pravděpodobně i psaných) a své dílo sepsal pro komunitu, která zřejmě trpěla pronásledováním.

Místo určení: Tradičně Řím (pronásledování za Nerona). Další domněnky: Sýrie, severní Zajordánsko, Dekapolis, Galilea.

Jednota: Důvody pro více autorů nejsou. Několik biblistů (např. A. Fuchs) myslí na více přepracování evangelia, aby vysvětlili tzv. minor agreements (teorie o Dt-Mk nebo Proto-Mk).

Neporušenost: Mk pravděpodobně končil Mk 16,8. Rukopisy připojují různé závěry o zjevení Zmrtvýchvstalého. „Delší závěr“ (Mk 16,9-20) je kanonický.

 

Rozdělení:

Prolog (Mk 1,1-13): Hlavní téma (v. Mk 1), spojení evangelia Ježíše Krista se Starým zákonem (VV. Mk 2-3), Janův křest (vv. Mk 4-8), Ježíšův křest (vv. Mk 9-11), pokušení na poušti (vv. Mk 12-13), program (vv. Mk 14-15).

 

První oddíl (Mk 1,16-8,26): Kázání a uzdravování v Galileji

  1. „Vzorový“ den v Kafarnau; pět galilejských sporů (Mk 1,16-3,6).

  2. Ježíš si volí Dvanáct učedníků a vyučuje je podobenstvími a mocnými činy; Ježíšovi blízcí v Nazaretě jej odmítnou (Mk 3,7-6,6a).

  3. Vyslání Dvanácti; nasycení 5 000; Ježíš kráčí po vodě; spor o čistotu; nasycení 4 000; nepochopení (Mk 6,6-8,26).

 

Druhý oddíl (Mk 8,27-Mk 16,8 ; Mk 16,9-20): Předpovědi utrpení; smrt v Jerusalémě; Vzkříšení

  1. Tři předpovědi utrpení; Petrovo vyznání; proměnění na hoře; Ježíš učí (Mk 8,27-Mk 10,52)

  2. Ježíš v Jerusalémě: slavnostní vstup; vyčištění chrámu a diskuse s různými skupinami; eschatologická řeč (Mk 11,1-13,37).

  3. Pomazání, poslední večeře, utrpení, ukřižování, pohřeb, prázdný hrob (Mk 14,1-16,8).

Dodatek: Zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše (Mk 16,9-20).

 

Obsah a poselství

 

Prolog (Mk 1,1-15)

Jednotícím tématem celého díla je: „Začátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího“ a jeho cesta (hodos) jako učení (Mk 12,14) a jako život (Mk 10,52).

Markův úvod (Mk 1,1) se většinou považuje za nadpis, ale evangelista jej stejně dobře mohl chápat jako provolání. „Syna Božího“ je textově-kriticky nejisté; je-li původní, tvoří inklusi s vyznáním římského setníka v Mk 15,39.

Evangelium o Ježíši Kristu (nebo Ježíše Krista ve smyslu gen. subiecti) je naplněním proroctví Mal 3,1 a Iz 40,3. Jan Křtitel je prorocký posel, který svým voláním na poušti vyzývá k přípravě cesty pro Pána. Tato příprava spočívá v ohlášení toho, který bude křtít Duchem svatým, tj. Ježíše. Hlas z nebe (srov. Žl 2,7 a Iz 42,1) oslovuje Ježíše jako Božího Syna a při křtu na něj sestupuje Duch.

Čtenář již od začátku ví, že Ježíšovo hlásání Božího království narazí na veliké překážky: Ježíš byl pokoušen Satanem (protivníkem Ducha Božího) a Jan Křtitel byl uvězněn.

Kratičká souhrnná zpráva Mk 1,14-15 je programem celého Ježíšova kázání.

 

První oddíl (Mk 1,16-8,26): Ježíš káže a uzdravuje v Galileji

  1. Ježíš a lid (Mk 1,16-3,6)

1.1. Ježíš začíná svoji činnost povoláním prvních čtyř učedníků (Mk 1,16-20); tito muži budou mít významnou úlohu v hlásání a budou vyznačovat důležité etapy evangelia.

1.2. „První (vzorový) den Ježíšovy činnosti (Mk 1,21-38): Ježíš autoritativně učí v synagóze v Kafarnau; vyhání nečistého ducha; uzdravuje Šimonovu tchyni a množství nemocných a na závěr hledá místo k modlitbě, kde je vyrušen naléhajícími učedníky. Hlásání Božího království je komplexní, zahrnuje učení, uzdravování a exorcismy. Božímu království stojí v cestě některé postoje těch, kdo se považují za Boží lid - proto musí změnit svoji mysl; dále stojí v cestě zlo, viditelné v lidské bídě, utrpení a hříchu a démoni. Ježíš učí s jinou autoritou než ostatní, i démoni ho musí poslouchat - to vše patří k Ježíšovu Božímu synovství. Marek však nikde nepopisuje, že Ježíš tuto autoritu a moc přijal, prostě ji má tím, čím je. Nečistí duchové mu kladou odpor a poznávají, že je Svatý Boží. Učedníci však Ježíše - navzdory učení a mocným činům - nechápou.

V Mk 1,34 Ježíš zakazuje démonům mluvit, „protože věděli, kdo je.“ Zde se poprvé setkáváme s „mesiášským tajemstvím“ (W. Wrede): Ježíš skrývá svoji identitu Božího synovství, dokud nebude plně zjevena po jeho smrti na kříži. Démoni sice Ježíše oslovují jeho pravým jménem, ale nechápou plně tajemství jeho osoby (k němuž nutně patří utrpení a smrt). Mk 1,35-38 popisuje napětí mezi klidem modlitby a činností v Ježíšově povolání.

 

1.3. Rozšiřování Ježíšovy činnosti (Mk 1,39-45). Zeměpisné rozšíření Ježíšovy činnosti bude podrobněji popisováno v následujících kapitolách. Nyní je příkazem mlčení vázán i člověk uzdravený z lepry (= v NZ kožní choroba a ne Hansenova choroba, kterou dnes nazýváme leprou). Ježíšova popularita mu brání vystupovat na veřejnosti.

 

1.4. Pět galilejských sporů (Mk 2,1-3,6): Uzdravení ochrnutého a odpuštění hříchů (Mk 2,1-12); povolání celníka Léviho a stolování s hříšníky (Mk 2,13-17); spor o půst (Mk 2,18-20) + logion o starém a novém (Mk 2,21-22); učedníci trhají obilí - zachovávání šabatu (Mk 2,23-28); uzdravení člověka s ochrnutou rukou o šabatu (Mk 3,1-6).1

Reakce: odmítnutí Ježíše -první zmínka o jeho smrti (3,6).

 

  1. Ježíš a jeho blízcí (Mk 3,7-6,6a)

2.1. Souhrnná zpráva (Mk 3,7-12). Ježíšova činnost přitahovala také lidi z oblastí mimo Galileu (rozšíření okruhu, srov. Mk 1,39).

2.2. Ježíš vystupuje na horu a vybírá si Dvanáct (Mk 3,13-19).2 V následujících kapitolách se popisuje, co Ježíš činí a říká v jejich přítomnosti, aby je připravil na vyslání před sebou (Mk 6,7).

2.3. Tři následující perikopy (Mk 3,20-35) jsou spojeny způsobem zřejmě typickým pro markovský styl; exegeté jej někdy nazývají „Marcan sandwich“ (jedna epizoda je rozdělena do dvou částí vložením epizody třetí). Ježíšovi příbuzní nechápou způsob Ježíšova života, kdy se nemůže ani najíst (Mk 3,20-21) a chtějí ho odvést domů. Dobu potřebnou pro cestu z Nazareta do Kafarnaa Marek vyplnil Ježíšovým rozhovorem se zákoníky, kteří přijdou z Jerusaléma (Mk 3,22-30). Námitku příbuzných, že se Ježíš „pomátl na rozumu“, zákoníci interpretují jako „posedlost Beelzebulem“ (mnohem radikálnější nepochopení Ježíše). Poté Ježíš a jeho matka konečně přicházejí. Protože však už začalo hlásání království, privilegium pokrevního příbuzenství už neplatí (Mk 3,31-35).3 Vložený rozhovor se zákoníky je Ježíšovou nejsilnější výpovědí o Satanovi. Ježíš zde poprvé začíná mluvit v podobenstvích (Mk 3,23). Neodpustitelné rouhání v Mk 3,28-30 znamená, že Ježíšovy činy se připisují zlému duchu namísto Duchu svatému.4

 

2.4. Sbírka podobenství a logií (Mk 4,1-34) o Božím království, většinou s tématikou setby a růstu. I když Ježíš tato podobenství pronáší v Kafarnau na lodi, jejich námět pochází spíše z vesnic a hospodářství hornaté krajiny kolem Nazareta.

Tři podobenství (o rozsévači a rozličném osudu setby; o semeni, které po zasetí roste vlastní silou; o hořčičném semeni) komentují Ježíšovo hlásání Božího království, zvl. jeho budoucí osud (nepochopení učedníků). Markovým čtenářům tato podobenství vnášela světlo do zklamání nad tehdejším stavem církve a dávala jim naději, že křesťanství se dočká mohutného vzrůstu a bohaté žně.

Mezi tato podobenství jsou vloženy komentáře a obrazná logia o účelu podobenství. Zvl. Mk 4,11-12 zní nepochopitelně pro toho, kdo nezná biblický způsob vyjadřování Boží prozřetelnosti. Tato prorocká slova nepopisují záměr Božího jednání („Bůh chce, aby nerozuměli a neobrátili se“), nýbrž Boží prozřetelnost, která počítá i s lidskou zatvrzelostí (srov. Ex 7,3). Podobně jako symbolická vidění Danielova ve SZ, tak i podobenství jsou „tajemstvím“, jehož výklad Bůh dává jen vyvoleným (Dan 2,22.27-28). Ostatní nechápou, a tajemství se tak stává zdrojem zkázy. Iz 6,9-10 (předpověď neúspěchu proroka obrátit Judsko) je často v NZ užíván pro vysvětlení nezdaru Ježíše a jeho učedníků obrátit židy (Řím 11,7-8; Sk 28,26-27; Jan 12,37-40). Marek jej zde užívá jako komentáře k podobenstvím. Ježíšovým záměrem skutečně nebylo zatemňovat Boží království. To ostatně dokazuje logion o lampě a skrytých věcech (Mk 4,21-23) a souhrnná zpráva (Mk 4,33-34): Ježíš jim kázal Slovo, „jak to mohli pochopit“.

 

2.5. Čtyři zázraky (Mk 4,35-5,43). Téměř polovinu Ježíšovy činnosti na veřejnosti u Mk tvoří zázraky (asi 200 ze 450 veršů). Evangelista je označuje termínem dynameis (mocné činy, projevy moci), neužívá tedy žádného řeckého slova pro „podívanou“, která přitahuje pozornost. Někteří uznávají, že Ježíš uzdravoval nemocné, ale považují za nemožné, že konal tzv. zázraky na přírodě. Toto rozlišování však není biblické, neboť již Bůh ve SZ zjevuje svoji moc nad celým stvořením.

Série čtyř zázraků představuje celou škálu Ježíšova boje proti mocnostem zla: v přírodních silách (utišení bouře Mk 4,35-41), v démonech (exorcismus v gerasenském kraji Mk 5,1-20), v nemoci a smrti (krvácející žena a Jairova dcera Mk 5,21-43).

Nebezpečná bouře podobně jako nemoc a trápení je projevem království zla. Ježíš hrozí větru a moři (Mk 4,39) stejně jako démonům (Mk 1,25). Ježíšovo vítězství nad bouří je projev silnějšího (Mk 3,27), kterého poslouchají i vítr a moře.

Ježíšův boj s démonickými silami je ještě dramatičtější při uzdravení šíleného člověka v gerasenském kraji (Mk 5,1-20), z něhož Ježíš vyhání „legii“. Schéma je podobné Mk 1,21-28, včetně rozpoznání Ježíšovy identity. Démoni potřebují někde přebývat (srov. Mt 12,43-45), Ježíš jim tedy dovolí vstoupit do vepřů.5 Dále tu máme podrobný popis uzdraveného muže. Na závěr jej Ježíš posílá hlásat evangelium v Dekapoli, což je v rozporu s „mesiášským tajemstvím“.

Další dva zázraky v Mk 5,21-43 jsou propojeny („sandwich“). Při uzdravení krvácející ženy máme dojem, že Ježíšova moc může působit bez jeho vůle („Kdo se dotkl mých šatů?“). Tento detail zřejmě mohl být chápán tak, že Ježíš není vševědoucí, proto jej Mt (Mt 9,20-22) vynechal. Ježíšovo prohlášení „Tvá víra tě zachránila“ (Mk 5,34; 10,52) dokládá, že Marek nepokládal Ježíšovu zázračnou moc za mechanickou. V Jairově domě jsou svědky zázraku Petr, Jakub a Jan (dále pak v Mk 9,2; 13,3 spolu s Ondřejem a Mk 14,33), kteří byli povoláni jako první a podle Sk byli nejznámějšími apoštoly v církvi. Ježíš „vzkřísil“ dívku k normálnímu pozemskému životu, ale čtenáři mají v otcově prosbě „aby byla zachráněna a žila“ (Mk 5,23) a v poznámce, že děvče „vstalo“ (anesté; Mk 5,42), vidět předznamenání Ježíšova daru věčného života.6

V Mk 6,1-6a se Ježíš vrací do Nazareta, kde vyrostl (zde je inkluse s Mk 3,21.31-35). Lidé si na něj vzpomínají jako na tesaře a znají jeho rodinu,7 tudíž jeho moudrost a zázraky pro ně nemají hodnověrný původ. Ježíš to vysvětluje: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě“ (Mk 6,4). (Mt 13,53-58 vynechává „u svých příbuzných“ a Lk 4,24 vynechává „u svých příbuzných“ a „ve svém domě“.) Přes podobenství a mocné činy Ježíš nevzbudil víru u těch, kteří by ho měli znát, a tak je jeho moc pro ně neúčinná (neboť vyžaduje spojení s vírou).

 

  1. Ježíš a jeho učedníci (Mk 6,6-8,26)

Tato část začíná vysláním Dvanácti a končí opakovaným nepochopením učedníků, nedostatečnou vírou, což je východiskem pro druhý oddíl - tento nedostatek může být odstraněn jen Ježíšovým utrpením a smrtí.

 

3.1. Poslání Dvanácti a Herodes (Mk 6,6-33). Ještě jednou Markova technika vkládání („sandwich“): mezi vyslání Dvanácti (Mk 6,6-13) a jejich návrat (Mk 6,30-32) vkládá Herodovu otázku o Ježíši a epizodu o smrti Jana Křtitele (Mk 6,14-29).

Poslání učedníků je rozšířením Ježíšova poslání: hlásají změnu smýšlení, vyhánějí démony a uzdravují nemocné (Mk 6,13: mazání olejem nemocných. To Ježíš nekonal. Markův popis může být ovlivněn praxí církve, srov. Jak 5,14-15). A Ježíš jim k tomu dává moc. Přísné požadavky (bez jídla, zavazadla a peněz) mají prokázat, že výsledků misie nebylo dosaženo lidskými prostředky. Král Herodes (Antipas) se bojí, že v Ježíši vstal z mrtvých Jan Křtitel, kterého dal zabít. Mnozí pochybují, zda herodovská princezna by tančila tak, jak je to popsáno v evangeliu. Je to zřejmě populární zpracování příběhu. Biblický příběh ani neuvádí jméno Salome (jak se objevuje v mnoha hudebních a literárních podobách tohoto příběhu). Osud Jana Křtitele je varováním, že Ježíšův osud bude podobný a rovněž osud jeho následovníků.

 

3.2. Ježíš sytí 5 000 a kráčí po vodě (Mk 6,34-52). Tyto dvě perikopy jsou spojeny ve všech 4 evangeliích. Variace v Janově evangeliu a jiná forma nasycení 4 000 v Mk 9,1-9 (a Mt) napovídá, že velmi stará tradice byla během ústního předávání různě adaptována. Význam je mnohovrstevný: a) na rovině narrativní: Ježíš dává svoji božskou moc do služeb pomoci hladovějícího zástupu; b) starozákonní motivy: Elizeus (2 Král 4,42-44), možná nasycení manou („pusté místo“ Mk 6,32), Ježíšovo kráčení po vodě je snad odezvou přechodu Rudého moře. Tyto paralely byly napovězeny již Ježíšem a rozvedeny v kázání církve a staly se hlavním prostředkem k porozumění Božího plánu spásy. c) Ježíšův úkon (Mk 6,41) anticipuje poslední večeři (Mk 14,22-23).8 d) Zázračné nasycení jako anticipace mesiášské hostiny (souvisí rovněž s Eucharistií). Vidíme tedy, že nejen podobenství, ale i zázraky mohou mít více významů najednou a jsou v jistém smyslu „podobenstvími“.

Druhý zázrak je teofanie nebo epifanie. O Ježíšově božství vypovídá nejen mimořádný zázrak, ale i Ježíšova odpověď: „Já jsem“ (egó eimi: Mk 6,50). O to víc je bolestné, že učedníci nechápou ani tento zázrak ani rozmnožení chlebů, protože jejich srdce bylo zatvrzelé (Mk 6,52). Souhrnnou zprávu (Mk 6,53-56) o Ježíšově velké popularitě mezi galilejskými obyvateli bude nyní již čtenář hodnotit kriticky: toto nadšení není pravé pochopení Ježíše a plná víra v něho.

 

3.3. Spor o rituální čistotu (Mk 7,1-23) opět ilustruje nepochopení Ježíšových posluchačů. Přichází druhá oficiální delegace z Jerusaléma (srov. 3,6) s námitkou, že někteří z Ježíšových učedníků jedí rukama obřadně neumytýma. Marek v Mk 7,3-4 vysvětluje svým čtenářům, co to znamená. Spor s farizeji a zákoníky dává Ježíši příležitost odsoudit těsný výklad Zákona jako lidské tradice, které zlehčují a překrucují základní Boží ustanovení o čistotě srdce. Zatímco základní stanovisko k Zákonu v Mk 7,8.15 pochází od Ježíše, mnozí exegeté jsou názoru, že prohlášení všech pokrmů za čisté (Mk 7,19) pochází až z rozvinuté tradice církve. Zřejmě by nedošlo k tak tvrdým bojům o dietetické předpisy (košer), doloženým ve Sk a u sv. Pavla (např. Gal 2,11-14; Řím 14,14-21; Sk 10,14-15), kdyby od počátku existovala jasná směrnice přímo od Ježíše. Ostrým kontrastem k nepřátelství židovských představených je víra Syrofeničanky(Mk 7,24-30) v oblasti Tyru. Blízkost těchto dvou perikop jistě není náhodná: otázka přijímání pohanů a předpisy o jídle nejvíce rozdělovaly rané křesťanství. Ve své příkré odpovědi (Mk 7,27) se Ježíš projevuje jako Žid 1. stol. I Pavel klade židy na první místo (Řím 1,16) a v 1Petr 2,10 zaznívá starozákonní pojetí, že pohané mají status „ne-lidu“ (oú laos). Dcera oné pohanské ženy je uzdravena na dálku, zatímco následující uzdravení hluchoněmého (Mk 7,31-37) se děje skrze neobvyklý způsob komunikace mezi Ježíšem a nemocným (vkládání prstů do uší, dotek slinou na jazyku a přepis aramejského Effatha).9 Nadšení lidí vyvolané Ježíšovou mocí je silnější než jeho zákaz mluvit.

 

3.4. Nasycení 4 000 (Mk 8,1-9) je podle názoru některých exegetů zdvojením prvního nasycení. V souvislosti Mk evangelia má však bezesporu kumulativní účinek: Ježíšova moc je bez mezí. Sloveso eucharistein (Mk 8,6) je ve prospěch eucharistického výkladu perikopy. Následující scéna - učedníci s Ježíšem na lodi (Mk 8,10-21) - dramaticky stupňuje neschopnost přijmout a pochopit Ježíše. Potom všem, co učinil, přicházejí farizeové a žádají znamení a učedníci vůbec nepochopili dvojí zázračné nasycení. Uzdravení slepce (Mk 8,22-26) je jakýsi parabolický komentář této situace. Slepec se uzdravuje postupně, poprvé vidí zcela nejasně. Rovněž učedníci jsou stále ještě vzdáleni jasnému pohledu na to, co Ježíš dosud činil. Teprve v druhé fázi uvidí jasně. Druhá část evangelia popisuje, co Ježíš musí vykonat, aby učedníci viděli jasně: musí trpět, zemřít a vstát z mrtvých.

 

Druhý oddíl (Mk 8,27-16,8 + Mk 16,9-20): Tři předpovědi utrpení; smrt v Jerusalémě; Vzkříšení

Ježíš naznačuje třemi předpověďmi utrpení na cestě do Jerusaléma změnu. Je možno si všimnout i změny v uspořádání vyprávění: znatelně málo zázraků, Ježíšova činnost v Jerusalémě je obdivována zástupy, ale velekněží a zákoníci jej nenávidí. Jejich nenávist dospěje vrcholu, když za pomoci Jidášovy zrady Ježíše po poslední večeři zatknou, předvedou jej před velekněze, potom před římského místodržitele, který ho vydá na smrt. Po Ježíšově smrti v něm římský setník poznává Božího Syna. Třetího dne je hrob, kam byl položen, prázdný. Mladík (anděl) prohlašuje, že Ježíš byl vzkříšen a zjeví se v Galileji.

 

  1. Ježíš na cestě do Jerusaléma poučuje své učedníky o svém i jejich budoucím osudu (Mk 8,27-10,52)

1.1. Petr vyznává Ježíšovo mesiášství, Ježíšova první předpověď utrpení a Ježíšovo učení (Mk 8,27-9,1). Lidé nehodnotili Ježíše jen záporně („pomátl se na rozumu“, „je posedlý Beelzebulem“). Petrovo vyznání u Caesareje Filipovy (Mk 8,27-30) je zarámováno kladným hodnocením Ježíše jako Jana Křtitele, Eliáše nebo jednoho z proroků. Petrovi je však uloženo stejné mlčení jako démonům, kteří v Ježíši rozpoznali Božího Syna (Mk 3,11-12). Oba tituly jsou správné, ale nezahrnují zatím nezbytné utrpení. Ježíš tuto součást svého mesiášství začíná nyní více zdůrazňovat - v předpovědi utrpení (Mk 8,31). - Tři markovské předpovědi utrpení Syna člověka jsou v kapitolách Mk 8-10. Převzali je i Mt a Lk a zřejmě nezávisle je obsahuje také Jan 3,14; 8,28; 12,34. - Petr takový obraz trpícího Syna člověka odmítá. Staví se Ježíši do cesty, ten však jej odmítá jako Satana. Nejen Ježíš, ale i jeho následovníci budou trpět (Mk 8,34-37). Mk 8,38 mluví o příchodu Syna člověka ve slávě svého Otce s anděly. Tento zjevně kristologický text mluví o parusii. Mluví o ní také následující Mk 9,1 („Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí, že Boží království přišlo v celé slávě“)?10 Nebo se vztahuje na bezprostředně navazující proměnění, což by usnadnilo výklad slov „neokusí smrt“?11

 

1.2. Proměnění na hoře (Mk 9,2-13) vyvolá v závěru další projev nedostatečné víry učedníků. Epizoda má mnoho podobností s Ježíšovým křtem, kdy také hlas z nebe prohlásil, že Ježíš je Boží Syn. Tehdy tam Ježíšovi učedníci nebyli, nikdo nemohl tedy během první části evangelia vyznat jeho Boží synovství. Nyní, na začátku druhé části se zjevuje Ježíšova skrytá sláva třem učedníkům opět prostřednictvím hlasu z nebe. Scéna připomíná největší starozákonní teofanii: odehrává se na hoře v přítomnosti Mojžíše a Eliáše, kteří se s Bohem setkali na Sinaji (Horebu). Časový údaj „po šesti dnech“ (Mk 9,2) zřejmě naráží na Ex 24,16, kde oblak pokrýval Sinaj šest dní a sedmého dne Hospodin mluví k Mojžíšovi. Petr chce uchovat tento zážitek stavbou tří stanů, tak jako po zjevení Boha na Sinaji byl postaven stan smlouvy (Ex 25-27; 36-38). Ve skutečnosti však je ustrašen a neví, co říci (Mk 9,6). Rozhovor při sestupování s hory tématicky navazuje na předpověď utrpení, ale nyní v souvislosti s Eliášem. Ztotožnění Eliáše s Janem Křtitelem, který přišel před Ježíšem a byl zabit (Mk 9,13), je možná výsledek reflexe prvotní církve, která chtěla vztah dvou velikánů evangelia (Jana a Ježíše) objasnit Starým zákonem.

 

1.3. Uzdravení posedlého chlapce (Mk 9,14-29), kterého učedníci za Ježíšovy nepřítomnosti nebyli schopni uzdravit, je rozvedeno do neobvyklé délky. Nemoc má příznaky epilepsie (výslovně v Mt 17,15) a v perspektivě evangelia je nemoc popisována jako posedlost démonem. Na neschopnost učedníků démona vyhnat reaguje Ježíš podrážděně: Je to nevěřící pokolení (Mk 9,19) a víra chybí také otci chlapce (Mk 9,23). Záhadný je také závěr perikopy (Mk 9,29), když Ježíš říká učedníkům: „Takový ďábel nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou.“

 

1.4. Cesta Galilejí začíná druhou předpovědí utrpení (Mk 9,30-32), jíž učedníci opět nerozumějí (semitské prvky této předpovědi mluví pro její starobylost). V Kafarnau a potom na své cestě do Judska (Mk 10,1.17) Ježíš dává učedníkům různá ponaučení o Božím království (Mk 9,33-10,31). Marek zde využívá poslední významné příležitosti před Ježíšovým příchodem do Jerusaléma a jeho smrtí a komponuje z důležitých Ježíšových slov řeč o životě v křesťanské komunitě.12 Otevřenost království pro všechny (Mk 9,36-41) je zdůvodněna Ježíšovým příkazem přijímat děti (tj. bezvýznamné lidi) v jeho jménu a zásadou: „Kdo není proti vám, je s vámi.“ Všimněme si také kristologicky významné věty: „Kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal“ (Mk 9,37). Učedníci mají působit jako oheň a sůl (Mk 9,49-50) - mají očišťovat a kořenit komunitu, než přijde soud.

Na otázku farizeů Ježíš odpovídá poučením o manželství a rozvodu (Mk 10,1-12). Zákoníci na základě Dt 24,1-4 umožňovali, aby manžel odevzdal manželce rozlukový list a tak ji propustil, shledal-li na ní „něco odporného“.13 Je známá diskuse Hilelovy a Šamajovy školy, zda důvodem rozvodu musí být něco závažného či bezvýznamného. Ježíš však odkazuje na stvořitelský ideál (Gn 1,27; 2,24), rozvod zapovídá a uzavření jiného manželství po rozvodu považuje za cizoložství.14 Tento zákaz je doložen u Mt (2x), Lk a 1Kor 7,10-11; to mluví autenticitu Ježíšových slov. Již prvním křesťanům činilo nesnáze řídit se jimi důsledně v životě, a tak bylo třeba vysvětlujících komentářů (viz např. dnešní normy kanonického práva a různý výklad těchto Ježíšových slov v protestantských a ortodoxních církvích). Markovo rozšíření Ježíšovy zásady na ženu, která se rozvede se svým mužem (Mk 10,12; to podle SZ nebylo možné) je snad přizpůsobení pohanokřesťanům, kde se ženy mohly nechat rozvést se svým mužem.

V Mk 10,13-31 se Ježíš vrací k podmínkám vstupu do království. Příběh o žehnání dětí mohl sloužit i jako varování těm, kdo pro vstup do církve kladli zbytečné požadavky, zatímco Boží království vyžaduje jen lidskou otevřenost, jíž je dítě symbolem. Tím se Mk velice blíží Pavlovu pojetí ospravedlní na základě víry (srov. např. Řím 3,28).15 Jak dospělý člověk projeví takovou otevřenost? Na to odpovídá příběh o bohatém muži (Mk 10,17-22). Je kvůli spáse nezbytné prodat svůj majetek nebo je to zvláštní požadavek jen pro učedníky, kteří chtějí chodit s Ježíšem? Určitě ne všichni křesťané prvních generací prodávali své statky. Mk 10,24-27 dokazuje, že Ježíš požaduje to, co je člověku běžně nemožné. Je to však možné Bohu.

 

1.5. Třetí předpověď utrpení  (Mk 10,32-24) je nejrealističtější a detailní. Jakub a Jan, uchváceni touto bezprostředností, žádají o první místa v království (Mk 10,35-45). V Božím království však platí zásada služby shrnutá ve slovech: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45), anticipovaná v Iz 53,10-12.

 

1.6. Závěrečnou scénou cesty do Jerusaléma je uzdravení slepého Bartimaia (Mk 10,46-52). U Mk již druhý zázrak otevření zraku má opět symbolickou funkci: Ježíš otvírá oči pro zjevení svého „mesiášského tajemství“. Jenom takto připravený člověk může Ježíše následovat na jeho „cestě“ do Jerusaléma (Mk 10,52).

 

  1. Ježíš v Jerusalémě (Mk 11,1-13,37)

Vyprávění je rozděleno tak, jako by se vše odehrálo během tří dnů (Mk 11,1.12.20).

 

2.1. Prvního dne Ježíš slavnostně vstupuje do Jerusaléma (Mk 11,1-11). Učedníci přivedou podle Ježíšovy předpovědi oslátko a on si na ně sedne (Zach 9,9 takto popisuje příchod jerusalémského krále). Zástupy mu provolávají slávu v duchu Žl 118,26 a vítají přicházející království „našeho otce Davida“. Ježíš je tedy považován za krále, který obnoví pozemské davidovské království. To je pro Ježíše veliká čest, ale zároveň nové nepochopení jeho poslání.

Události druhého dne a rána dne třetího jsou komponovány podle známé markovské techniky („sandwich“): prokletí fíkovníku, vyčištění chrámu a zjištění, že fíkovník uschl (Mk 11,12-25). Prokletí fíkovníku proto, že nemá plody před Paschou, kdy nebylo období fíkových plodů, se zdá iracionální. Ježíš zde vykonal prorocké gesto, které má svou zvláštností upoutat pozornost na poselství, které chce sdělit (srov. Jer 19,1-2.10-11; Ez 12,1-7). Suchý fíkovník představuje židovské představitele, kteří zklamali ve svém poslání. Chrám v jejich rukou se stal lupičským doupětem, místo aby byl domem modlitby pro všechny národy (Jer 7,11; Iz 56,7). Velekněží a farizeové chtějí Ježíše usmrtit a uschlý fíkovník symbolizuje jejich budoucí potrestání. Zázračné uschnutí stromu dává příležitost k poučení o víře a moci modlitby (Mk 11,22-25). Slova o odpuštění jsou motivem, který nacházíme v modlitbě Páně (Mt 6,12).

 

2.2. Následují spory a diskuse v Jerusalémě (Mk 11,27-12,44), v nichž se projevuje Ježíšova moudrost, převyšující jerusalémské učence. Vyčištění chrámu vyvolá dotaz o Ježíšově autoritě (Mk 11,27-33). Všimněme si, že Jan Křtitel i po své smrti zůstává významnou osobností. Podobenství o zlých vinařích (Mk 12,1-12), kteří na konec o svěřenou vinici přijdou, má společný motiv s prokletím fíkovníku - židovští představitelé nesplnili svoji úlohu v dějinách spásy. Další léčky kladou Ježíši farizeové a herodovci v otázce o placení daně císaři (Mk 12,13-17) a saduceové o vzkříšení (Mk 12,18-27). Ježíš měl nepřátele mezi mnoha skupinami tehdejšího židovstva. Jeho odpovědi jsou i po velikonocích poučením pro křesťany o Božím prvenství a naději na vzkříšení. Mezi nepřátelskými postoji se najde i svědomitý učitel zákona, který se dotazuje na největší přikázání (Mk 12,28-34) a zaslouží si Ježíšovu chválu, že není daleko od Božího království. Ježíš ve své odpovědi cituje židovskou každodenní modlitbu Šema Israel (Dt 6,4nn). Je to doklad toho, že i pohanokřesťané se naučili modlit židovskou modlitbu jako součást slov, které uložil Bůh pro každodenní rozjímání? Dvě přikázání - kombinace Dt 6,5 a Lev 19,18 - ukazují křesťanům, co je podstatnou charakteristikou jejich náboženství.

Na závěr všech nepřátelských dotazů Ježíš sám klade nesnadnou otázku o Davidově synu (Mk 12,35-37). Snad ještě první křesťané museli bojovat proti špatnému chápání Ježíšova mesiášství a obhajovat, že Ježíš je víc než pomazaný král Davidova domu. Pokárání učitelů zákona (Mk 12,38-40) tvoří scénu pro vyprávění o opravdovém náboženském postoji chudé vdovy (Mk 12,41-44).

 

2.3. Eschatologická řeč (Mk 13,1-37). Většina Ježíšovy jerusalémské činnosti se odehrává v chrámovém obvodu. Potom odchází na Olivovou horu a odtud s pohledem na chrám pronáší svoji poslední řeč o konci časů,16 která je sbírkou prorockých hrozeb (zboření chrámu, pronásledování učedníků a potřeba bdělosti) a apokalyptických znamení (svůdci, války, zpustošení a ohavnost svatých míst, nebeské úkazy).

 

  1. Ježíšovo utrpení a smrt; prázdný hrob (Mk 14,1-16,8)

3.1. Jidášova zrada a pomazání Ježíše (Mk 14,1-11). Tento celek je opět komponován třídílně („sandwich“): Mezi rozhodnutí velekněží a zákoníků připravit Ježíše o život (Mk 14,1-2) a nabídku Jidášovy zrady (Mk 14,10-11) je vložen příběh o pomazání Ježíšovy hlavy olejem k pohřbu. Tak čtenář již ví, že zrada se podaří.

Příprava Paschy (Mk 14,12-16) nejen vytváří rituální kontext pro Ježíšův akt při poslední večeři, ale zjevuje Ježíšovo předvědění toho, co se stane (toto téma pak pokračuje předpovědí selhání Jidášova, Petrova a učedníků).

O poslední večeři (Mk 14,17-25) vypráví Mk velmi krátce. Všimněme si kontrastu mezi Jidášovým záměrem vydat Ježíše a Ježíšovou ochotou vydat sebe v eucharistických znameních.

Oddílem v Getsemanské zahradě (Mk 14,26-52) začíná Ježíšovo utrpení. Na cestě Ježíš předpovídá útěk apoštolů (podle Zach 13,7) a Petrovo zapření; u Mk nabývají tragičtějšího tónu než v ostatních evangeliích. Ježíš v dramatických třech krocích upadá do úplné osamělosti: nejprve se odděluje od sboru učedníků, potom od svých třech vyvolených a nakonec se vrhá k zemi a třikrát prosí Otce, aby od něho vzdálil kalich utrpení, k jehož pití vybízel v Mk 10,39 své učedníky. Z Otcova mlčení a trojího zjištění, že učedníci usnuli, Ježíš přijímá Boží vůli a prohlašuje, že Syn člověka bude nyní vydán do rukou hříšníků - jak to třikrát předpověděl. Prvním krokem Ježíšova vydání je Jidášův polibek. Všimněme si, že u Mk (narozdíl od ostatních evangelistů) Ježíš Jidáši neodpovídá. Rovněž neznámý obránce s mečem není označen jako Ježíšův učedník. Učedníci se rozprchnou a navíc mladík, který Ježíše následoval, utíká nahý. Jen stěží je možné přesně jej identifikovat. Zřejmě tu má symbolizovat naprosté selhání: ti, kteří opustili vše a následovali Ježíše, nyní nechali vše, aby se od něho vzdálili.

 

3.2. Židovský proces: Velerada Ježíše odsoudí a tupí ho a Petr jej zapírá (Mk 14,53-15,1). Marek osciluje mezi dvěma scénami ve snaze vyjádřit jejich současný průběh: na jedné straně Ježíš neohroženě vyznává, že je Boží Syn, na druhé straně se Petr zaklíná a popírá, že ho zná. Je ironií, že právě když Ježíše tupí jako falešného proroka, naplňuje se jeho třetí proroctví učednících (o Petrovi). Židovští představení nevěří, že Ježíš může zbořit chrám a být Mesiášem, Synem Požehnaného (Boha); obojí se však potvrdí při jeho smrti. Tato dvě témata byla aktuální i po sepsání evangelia: křesťané viděli v Ježíšově odsouzení pohnutku k tomu, že Bůh dovolil Římanům rozbořit Jerusalém; a Ježíšovo Boží synovství se stalo hlavním důvodem rozdělení křesťanů a židů.

Je chybou představovat si veleradu, která odsoudila Ježíše, podle popisu v mišně. V době Ježíšově velerada zřejmě neměla určitý počet členů, ani neměla pravidelná zasedání, ani nezastávala v první řadě funkci soudního dvora. Na základě J. Flavia lze usuzovat, že velekněz svolával veleradu z řad aristokracie, kněží a dalších významných osobností jen tehdy, když potřeboval radu nebo podporu, zvláště v jednání s Římany. Dále si všimněme, že podle Mk se farizeové procesu s Ježíšem aktivně neúčastnili a otázky šabatu a Zákona nejsou mezi důvody obvinění. Poslední ničící odpor vůči Ježíši přišel od představených chrámu.

Římský proces: Pilát vydává Ježíše, aby byl ukřižován a Ježíš je tupen (Mk 15,2-20a). Židovští představitelé Ježíše předávají Pilátovi. Marek vystavěl oba procesy paralelně, aby vyniklo v každém to podstatné. V obou je Ježíši položena otázka hlavního představitele, která prozrazuje oblast jeho zájmu: „Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?“ a „Ty jsi židovský král?“ Ježíš je obojí, ale ne ve smyslu, jaký mu dávají tazatelé. Proto odpovídá s opravou: „Syn člověka“ a „Ty to říkáš.“ V židovském procesu jsou lživí svědkové, Pilát ví, že Ježíš byl vydán z nenávisti. Přesto je Ježíš na konci každého procesu odsouzen, popliván a tupen - ve veleradě jako prorok a od římských vojáků jako židovský král. Všemi zavržen je Ježíš nakonec od Piláta odevzdán římským vojákům, by byl ukřižován.

Ukřižování, smrt a pohřeb (Mk 15,20-47). Ježíšovi pomáhají pouze dva - Šimon z Kyrény a Josef z Arimathie po jeho smrti, kteří podle Mk se s Ježíšem dosud nesetkali. Detaily spojené s ukřižováním mají podporu ve starozákonním utrpení spravedlivého (např. dvojí nápoj: na začátku víno s myrhou a na konci ocet; srov. Přís 31,6-7; Žl 69,22). Mk počítá čas v tříhodinových intervalech s rostoucí tragičností. V první periodě vystupují tři skupiny lidí: kolemjdoucí; velekněží a zákoníci; ti, kdo s ním byli ukřižováni. Všichni ho tupili na základě obvinění z židovského procesu (zboření chrámu, Mesiáš). V druhé periodě nastala tma po celé zemi. Ve třetí periodě Ježíš poprvé a naposledy promluví s kříže. Ježíšovo utrpení v Mk 14,36 začalo modlitbou s aramejských slovem Abba a končí v Mk 15,34 aramejskou citací Žl 22,2. Ježíš pociťuje osamocení, a tak neoslovuje Boha intimním Abba, nýbrž tak, jak ho oslovují všichni ostatní lidé: „můj Bože“. Bůh mlčí, ale v okamžiku Ježíšova posledního vydechnutí se roztrhne chrámová opona, velesvatyně pozbývá posvátného charakteru a pohanský setník vyznává to, co velekněz nemohl přijmout: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží“ (Mk 15,39). Je to první a jediné vyznání Ježíšova Božího synovství v celém evangeliu a tvoří tak velkou inkluzi s nadpisem (Mk 1,1).

Ženy, které Ježíši sloužily v Galileji a následovaly ho do Jerusaléma, nyní z povzdálí přihlížely Ježíšově smrti a viděly také místo, kde byl Ježíš pohřben. Tvoří tak významné spojení mezi Ježíšovou smrtí a objevením prázdného hrobu, který je svědkem vzkříšení. O pohřeb se postaral Josef z Arimathie, zbožný člen velerady, který zřejmě chtěl dodržet předpis zákona, že tělo visící na stromě nemá zůstat přes noc.

 

3.3. Prázdný hrob a vzkříšení (Mk 16,1-8). Dramatická otázka žen, kdo jim odvalí kámen, zaměřuje pozornost na božský zásah: hrob je otevřený. Je tu mladý muž (anděl), ne však Ježíšovo tělo. Prohlášení „Byl vzkříšen…“ znamená vítězství Syna člověka, Ježíšem třikrát předpověděné (Mk 8,31; 9,31; 10,34). Překvapuje nás reakce žen v Mk 16,8. Neuposlechnou, utečou a ze strachu nikomu nic neřeknou. Marek jako teolog je důsledný. Dokonce ani oznámení o vzkříšení neroznítí víru, pokud posluchač nedá osobní souhlas k utrpení a nesení kříže.

 

  1. Doplněk: Zjevení zmrtvýchvstalého (Mk 16,9-20)

Dnes se všeobecně má za to, že původní Markovo evangelium končilo veršem Mk 16,8. Někteří biblisté si však myslí, že původní konec evangelia se ztratil, neboť Marek jistě musel pojednávat o zjevení vzkříšeného Ježíše v Galileji (srov. Mk 14,28; 16,7). Evangelium (radostná zvěst), končící slovy „nikomu nic neřekly, protože se bály“, by bylo podivné. Před tento problém byli postaveni již v prvních staletích, a tak se nám dochovaly tři různé varianty dokončení evangelia. 1) Tzv. „delší závěr“ Mk 16,9-20 (chybí v některých významných starých kodexech a rukopisech starých překladů). 2) Rukopis k (starolatinský překlad) má „kratší závěr“.17 3) Kodex W (Freer) má v Mk 16,14 rozšířený text (tzv. Freer-logion).

Nejlépe dosvědčený závěr (Mk 16,9-20) je dnes součástí Markova evangelia téměř ve všech vydáních Bible. Tridentský koncil jej prohlásil za kanonický. To však nezavazuje k víře, že jej napsal Marek. Látka v něm obsažená je podobná zprávám o zjevování vzkříšeného Ježíše v Mt, Lk a Sk (a možná i Jan: Marie Magdaléna). Nelze však zjistit, zda kopistovi sloužila tato evangelia za předlohu nebo zda čerpal z jiné podobné tradice. Zaslíbená „znamení“ v Mk 16,17-18 připomínají některé zázraky ze Skutků.

Dnes tento závěr čteme v souvislosti s Mk 16,1-8. Všimněme si ustáleného pravidla: ženy, dva učedníci na cestě i jedenáct (apoštolů) nejprve odmítá věřit svědkům Ježíšova vzkříšení. Teprve podruhé uvěří. Tři příklady odmítnutí víry na základě slov jiných jsou napomenutím pro ty, kdo mají věřit slovům apoštolů. Závěr končí povzbuzením, že Pán sám působil při kázání učedníků a jejich slova potvrzoval znameními.

 

Prameny

Nezávisle na tom, kolik a jaké prameny zpracoval, vytvořil Marek originální a celistvé literární dílo.18

Pokusy pokládat Tajné Markovo evangelium za Markův pramen a krátkou formu Petrova evangelia za pramen pašijí jsou bezvýznamné.

Více pozornosti si zaslouží snaha vyčlenit celistvé bloky materiálu uvnitř evangelia, které mohly již před Markovou kompozicí tvořit celek. Biblisté upozorňují zvlášť na tyto: předmarkovský pašijový příběh (konkrétní pokusy o rekonstrukci se však od sebe výrazně liší); pět galilejských sporů (Mk 2,1-3,6); podobenství (Mk 4,1-34); zázraky; (Mk 4,35-43 nebo např. P.J. Achtemeier se domnívá, že Marek použil dvou cyklů zázraků, z nichž každý obsahoval zázrak na jezeře, tři uzdravení a zázračné nasycení, tj. materiál v Mk 4,35-6,44 a Mk 6,45-8,26, do něhož Marek vložil Mk 6,1-33 a Mk 7,1-23); dvě sbírky katechetického poučení (Mk 9,33-50 a Mk 10,1-31), sbírka jerusalémských kontroversí (Mk 11,15-12,40) a předmarkovská apokalypsa (Mk 13). Tyto hypotézy jsou diskutabilní, ale většina biblistů souhlasí alespoň s předmarkovskými pašijemi, první sbírkou sporů (Mk 2,1-3,6) a sbírkou podobenství.

 

Autor

Nadpis „Evangelium podle Marka“ byl k textu připojen ke konci 2. stol. (nebo snad dříve). V pol. 2. stol. Justin19 odkazuje na „Petrovy vzpomínky“, obsahující text, který byl nalezen jen v Mk 3,16-17. Eusebius20 zaznamenal vzpomínku Papiáše, biskupa v Hierapoli ve Frýgii, z 1. pol. 2. stol., kterou získal od „presbytera“:

 

I toto říkal presbyter: Marek, když se stal tlumočníkem (herméneutés) Petrovým, všechno,nač si vzpomněl, pečlivě napsal, ne ovšem po pořádku, jak slova, tak i činy Páně. Neboť Pána ani neslyšel, ani ho nenásledoval, nýbrž až později, jak jsem řekl, Petra. Ten vytvořil podle potřeb ponaučení, ale ne jako sestavení slov Páně. Takže Marek nepochybil, když něco napsal, jak si vzpomněl. Jednu starost však měl, aby nic, co slyšel, nevynechal nebo nic nepodal nepravdivě.21

 

Irenej22 píše, že po smrti Petra a Pavla „Marek Petrův učedník a tlumočník, nám rovněž písemně předal, co kázal Petr.“ Toto i ostatní patristická svědectví jsou pravděpodobně závislá na Papiášově podání, které má svoji váhu, když je Eusebius, jinak Papiášovi ne příliš nakloněný, cituje.

Kdo je onen jmenovaný Marek? Pořečtěná forma latinského Marcus bylo jméno časté. Také častý výskyt tohoto jména v NZ nám komplikuje přesné určení. Ve Sk často nacházíme „Jan zvaný též Marek“ a jen jednou „Marek“ (Mk 15,39), který je v blízkosti Petra, Pavla a Barnabáše. Ve Flm (mezi Flm 1,55-63) je Marek s Pavlem v místě, odkud píše tento dopis (Řím nebo snad pravděpodobněji Efes). Podle Kol 4,10 (možná závislém na Flm) je Barnabášovým bratrancem. 1Petr 5,13, psaný z Říma, mluví o Markovi, který je v Římě, jako o Petrově „synu“. V 2Tim 4,11 Pavel žádá Timoteje, aby vzal s sebou také Marka, neboť „by mu mohl dobře posloužit“. Z těchto údajů lze sestavit Markův souvislý příběh: Petr ho znal z Jerusaléma (jeho matka Marie poskytovala dům pro křesťanská shromáždění; Sk 12,12). Potom doprovázel Pavla, ale na „první apoštolské cestě“ se s ním nepohodl. Po několika letech se s Pavlem usmířil a v 60. letech přišel do Říma, kde byl užitečný Pavlovi i Petrovi před jejich mučednickou smrtí.

Mezi biblisty jsou zastánci doslovného výkladu Papiášova svědectví, jiní je zcela odmítají. Většina se však kloní ke kritickému přístupu.

Je Marek, o kterém mluví Papiáš, totožný s (Janem) Markem Skutků, Pavlových epištol a 1 Petr? Presbyter, od něhož Papiášova tradice pochází, má velice blízko k době, kdy evangelium bylo sepsáno. Kdyby si autorství někdo vymyslel, proč by evangelium připisoval tak bezvýznamné osobě raného křesťanství? Dalším argumentem je zdůrazňování úlohy Petra v Mk. Zde již můžeme namítnout, že Petr hraje nemalou úlohu i v jiných evangeliích (dokonce je zvláštní, že mnohem Mk opomíjí mnohem výraznější petrovskou tradici - Mt 14; 16; 17), Gal a 1 Kor. Byl-li Jan Marek armejsky mluvící židokřesťan z Jerusaléma, lze stěží přijmout fakt, že evangelium bylo zřejmě napsáno řecky, nikoli přeloženo z aramejského originálu (lze-li herméneutés u Papiáše chápat ve smyslu „překladatel“). Tomu by napovídala i neznalost zeměpisu Palestiny. Někteří chtějí zachránit Papiášovo svědectví navzdory těmto rozporům řešením, že autorem byl nějaký jiný Marek, který později byl s Janem Markem mylně ztotožněn.

Setkáme se také se zpochybněním osobního kontaktu mezi Petrem a autorem evangelia. Některá Ježíšova slova a činy v Mk se jeví jako druhotná ve srovnání s Q nebo ostatními evangelii. Ani tak není třeba Papiášovo svědectví zavrhovat. Podle něho Marek nebyl očitým svědkem, ale „interpretem“ - tedy i tak, že formuloval Petrovo učení. „Petr“ tu může znamenat Petrův úřad jako garanta jerusalémské apoštolské tradice a kázání, které spojilo Ježíšovo učení, skutky, utrpení a smrt. „Papiáš pak mohl referovat dramatizovaným a zjednodušeným způsobem, že Marek ve svém spise o Ježíši znovu uspořádal a formuloval obsah standardního typu kázání, uznávaného za apoštolské.“23

 


 

 

1 Srov. také navrženou koncentrickou strukturu:

  1. Mk 2,1-9: Ježíš uzdravuje (o šabatu?) - jeho odpůrci mlčí („srdce“)

  2. Mk 2,10-12: prohlášení o Synu člověka

  3. Mk 2,13-17: Ježíšova činnost-reakce: dotaz adresovaný učedníkům

  4. Mk 2,18-22: Ježíšovo logion o ženichovi novosti

C'. Mk 2,23-26: činnost učedníků - reakce: dotaz adresovaný Ježíšovi

B'. Mk 2,27-28: prohlášení o Synu člověka, Pánu nad šabatem

A'. Mk 3,1-6: Ježíš uzdravuje v den šabatu -jeho odpůrci mlčí („srdce“)

2 Další seznam Dvanácti v NZ najdeme: Mt 10,2-4; Lk 6,13-15 a Lk 1,13. V jednom z posledních jmen je rozdíl: Thaddaios v Mk a ve většině rukopisů Mt; Lebbaios v některých západních rukopisech Mt; Judas v Lk a Sk.

3 Kristologicky je významné, že Ježíš ve výčtu neuvádí „otce“. Zahrnutí Ježíšovy matky mezi tyto příbuzné působí rozpaky. Mt (Mt 12,24-50) vynechává zmínku o tom, že Ježíš se pomátl na rozumu. Lk (8,19-21) navíc odstraňuje i kontrast mezi přirozenou matkou a bratry a učedníky. V Lk a Jan je Ježíšova matka představuje zvláštní typ učedníka.

4 Pojem neodpustitelného hříchu je doložen i jinde v NZ (Žid 6,4-6; 10,26; 1Jan 5,16-17). R. Scroggs vidí Mk 3,28-29 v souvislosti s 1Kor 12,2-3 a s problémem extatických projevů prvních křesťanů, kteří v aktivitách v Duchu se odmítali jakkoli omezovat.

5 Problémem je tu zeměpisné určení tohoto příběhu, který vyžaduje příkrý sráz na břehu jezera. Gerasa (dnes Jerash) je vzdálena asi 50 km od Genezaretského jezera a Gadara (různočtení) asi 10 km. Dnes se tato epizoda připomíná na místě zvaném El-Kursi.

6 Byla vyslovena domněnka, že Mk zde dochoval aramejská slova Talitha kum (5,41) jako magickou formuli (srov. Sk 9,40). Pravděpodobnější je však vysvětlení, že při tak úžasném projevu božské moci Mk zvolil aramejštinu, aby potvrdil autenticitu zázraku (podobně jako v případě Ježíšových posledních slov v Mk 15,34). Je možné, že někdo z dalších generací mohl této exoticky znějící formuli magickou moc připisovat.

7 Josef se tu nejmenuje, snad známka toho, že již nežil. Protože „bratři“ jsou spojeni s Marií (srov. Mk 3,31-32; Jan 2,12), bylo by nejpravděpodobnějším řešením - kdybychom byli odkázáni jenom na NZ, - že to byli děti Marie a Josefa, narozené po Ježíši. Tento názor zastával ve starověku Tertulián a dnes většina protestantů. Ale již na začátku 2. stol. byli tito „bratři“ považováni za Josefovy děti z prvního manželství (Protoevangelium Jakubovo 9,2). Tento výklad zastává mnoho východních křesťanů. Tradici, že to byli Ježíšovi bratranci, uvedl více ve známost ve 4. stol. sv. Jeroným a rozšířila se v západní církvi. Teze, že Maria zůstala po narození Ježíše pannou je učením magisteria.

8 Hostina s chleby a rybou je standardním zobrazením Eucharistie v katakombách. Nezávislým způsobem rozvíjí Jan v 6.kap. motiv Elizea a Eucharistie. Zdá se tedy, že tento způsob výkladu perikopy byl v církvi velice rozšířen.

9 Jenom Mk a Jan (9,6) referují o zázračném uzdravení prostřednictvím sliny.

10 Na paralelním místě Mt 16,28 mluví o příchodu Syna člověka.

11 Proměnění pak tedy anticipuje parusii ve slávě. Neobstojí návrh, že perikopa o proměnění je promítnutím vzkříšení do Ježíšova pozemského života. Vzkříšený Ježíš se nezjevuje v přítomnosti starozákonních svatých, ani se neozývá nebeský hlas odlišný od Ježíšova, který ho označuje jako Syna.

12 Ježíšovo poučení lze podle témat rozdělit na tyto části:

a.' Logia o pohoršení malých (Mk 9,42-49)

  1. Logia o malých, tj. otázka, kdo je největší (Mk 9,33-37)

  2. Logia o užívání Ježíšova jména (Mk 9,38-41)

  3. Rodina a zákaz manželské rozluky (Mk 10,1-12)

  4. Žehnání, tj. péče o děti (Mk 10,13-16)

  5. Varování před nebezpečím bohatství ilustrované vyprávěním o neuposlechnutí povolání (Mk 10,17-27) a

  6. zaslíbení eschatologické odměny učedníkům, kteří opustili všechno, aby mohli následovat Ježíše (Mk 10,28-31).

13 Hebrejsky doslova „‘ervat dávár“.

14 Podobný přístup je doložen v komunitě od Mrtvého moře, zvl. v 11Q Templea 57,17-19 a CD 4,20-21.

15 Někteří se domnívají, že perikopa zdůvodňuje oprávněnost křtu dětí.

16 Z více návrhů struktury si uveďme tento:

Úvod: prorocké ohlášení zboření chrámu (vv. Mk 1-2)

  otázka 4 učedníků (Mk 3-4)

I. a. Dávejte si pozor na svůdce (Mk 5-6)

   b. Pronásledování a ohavná spoušť (Mk 7-20)

a'. Falešní mesiáši a falešní proroci (Mk 21-23)

II. a. Příchod Syna člověka (Mk 24-27)

b. Podobenství o fíkovníku na jaře (Mk 28-31)

a'. Nenadálý příchod a závěrečná výzva k bdělosti (Mk 32-37)

17 Text v originálních jazycích viz kritická vydáni NZ; překlad do češtiny: L. Tichý, Úvod do Nového zákona, MCM, Olomouc 1992, 39-40.

18 Viz výše: propracovaná struktura; dvojí zázračné nasycení mu slouží k zvýraznění nepochopení učedníků; oba Ježíšovy procesy jsou zpracovány paralelně; předpovědi Ježíšova utrpení se pak doslova naplňují v pašijích; témata židovského procesu zaznívají při Ježíšově ukřižování.

19 Dialog s Tryfonem, 106,3.

20 EH 3,39,15-16.

21 Český překlad L. Tichý, Úvod do NZ, 37.

22 Adv. haer. 3,1,1.

23 R.E. Brown, An Introduction to the New Testament, Doubleday, New York 1997, 160.

,